V dobré škole učí učitel děti jinak
Individualizace učení jako základní východisko
Přemýšleli jste někdy o tom, proč se všechny šestileté děti 7. listopadu v 8.20 hod  najednou učí, jak vypadá malé tiskací písmeno “p”, (ačkoli Honzík už zná všechna písmena - čte od svých čtyřech, zatímco Adélka nerozumí dobře tomu, co paní učitelka říká), a o patro výš se osmák Lukáš snaží splynout s inventářem, aby nebyl zkoušen z chemického názvosloví, zatímco se těší na hodinu češtiny a píše pod lavicí básničku?

Kdo určuje, co se mají děti učit a kdy je ten správný čas?
Proč se všichni učí stejné věci? Proč stejným způsobem? Proč ve stejný čas?
Model tradiční školy byl veden cílem zprostředkovat co největšímu podílu populace dostatečně kvalitní vzdělávání a tím zajistit kvalifikovanou pracovní sílu především pro průmysl a zemědělskou výrobu. Model vycházel z představy, že děti stejného věku mají přibližně stejné dispozice naučit se základní gramotnosti a základy vědních oborů.

Učební skupiny (třídy) jsou pokud možno homogenní, aby v učení všichni mohli postupovat stejným tempem. Pro učitele v tomto modelu je každá jinakost na obtíž, komplikuje kolektivní postup v učení. Nejefektivnější postup v učení se zdá být odprezentovat hotové informace, jednotlivá témata a postupy, kterým žáci porozumí a postupy si natrénují.

Učivo je logicky poskládáno odborníky v optimalizované lineární posloupnosti. Učitel v tomto modelu je vysílač informace, žáci jsou přijímače. Učitel je především odborník na dané téma - reprezentuje totiž exkluzivní zdroj informací. Děti jsou pasívní příjemci - neovlivňují co se učí, kdy se učí a mnohdy nerozumí tomu, proč se to učí. Jsou přinuceni svým okolím naučit se.


Tento model byl zakonzervován a umocněn v socialistické éře, kdy jakákoli odlišnost od průměru byla nežádoucí a potlačovaná.




Dnešní společenská objednávka pro učitele zní: “Vytvořte každému žákovi odpovídající prostor a podmínky pro jeho učení a osobnostní růst.” Učitel v tomto modelu moderuje učení - je expert na učební styly, odstraňování potíží v učení, umí organizovat skupinové i individuální učení, zprostředkovává dětem vhodné zdroje. Žáci jsou mnohem více zodpovědní za svoje vlastní učení a mohou je do značné míry ovlivňovat. Vědí, co se učí a proč. Zažívají úspěch a “učit se” se pro ně stává důležitou hodnotou. 

Je evidentní, že práce učitele v tomto modelu vzdělávání je naprosto odlišná a musí používat i zcela odlišné metody práce. Děti se nenaučí efektivně komunikovat, když budou sedět v řadách za sebou - k sobě zády. Nenaučí se řešit problémy v kultuře, kde chyba = špatná známka, nerozvíjejí sociální dovednosti, pokud při řešení úkolů nesmějí spolupracovat...atd

To, že si řada z nás, rodičů, neumí představit, jak by se takové  učení organizovalo (kde každý žák postupuje svým tempem, kde se rozvíjejí klíčové kompetence namísto memorování vědeckých pouček) neznamená, že neexistuje. Je řada dobře popsaných, vyzkoušených a v praxi používaných metod výuky, které efektivně vedou právě k rozvoji klíčových dovedností a kompetencí a učitel jako profesionál je povinen si je osvojit. Projektové vyučování, kooperativní učení, metody kritického myšlení, problémové vyučování, experiment jsou některé z nich.

Ptejte se svého učitele, jaké metody při práci konkrétně používá. Pokud bude mluvit o tom, že zařazuje “hry” ptejte se dál. Je rozdíl mezi vyškrtáním základních pojmů v osmisměrce, kterou žáci doplňují každou hodinu, a týdenním projektem s mnoha neznámými, který je pro děti opravdovou výzvou.